Media

Vzhůru do Dezorientu

Český hip hop je tu s námi už pár let. Stane se někdy součástí širší popové scény? Jeho stav lze odečítat z nových alb Penerů strýčka Homeboye a Prago Union.

Nechte se dezorientovat!

Když se člověk začte do rezolucí a sebepropagačních zpráv české hiphopové scény, zmocní se ho ostych. Dává vůbec smysl popisovat zvenčí tuhle komunitu, u níž roky vývoje vedly k tomu, že vždycky zůstala partou jaksi pro sebe? Filmový dokument Česká rapublika to výmluvně zdokumentoval: jeho hlavní princip ukázal, že jakmile konfrontujeme zdejší hiphopery se světem za hranicemi jejich komunity, okamžitě dojde k absurdním a groteskním situacím.

Což není ideální zpráva: každý styl, počínaje jazzem a konče dubstepem, si přece prožil svoje velké chvíle, když se mu podařilo zbořit zdi a promluvit tak, že se cítili osloveni i lidé zcela mimo vnitřní kruh věrných. Ne že by si hiphopoví matadoři PSH, Indy & Wich nebo SuperCroo u nás nenašli – hlavně generační – publikum. Přesto zůstali v lecčem izolovaní. Dovedeme si představit, že beaty a skladby českých hiphoperů by někdo posuzoval podle obecnějších hudebních kritérií? Že by jejich texty měl někdo hodnotit pod úhlem, který ví o kontinuu prokletých básníků, folkových songwriterů nebo velkých rockových textařů? Pitomost. U tolika žánrů je to možné – a u domácího hip hopu by to působilo těžce nepatřičně.

Mistři světa Příčin je několik: tou první je pouliční charakter celé věci a povaha výpovědi, která raší zdola – a nic na tom nemění, že v textech se kluci označují za krále a mistry světa. Skupina MIDI LIDI (nikoli hiphopová, ale touhle generací ovlivněná) zpívá v jednom refrénu „hledačský“ slogan, který zní „Jestli nemám blbý být?“. Hiphopeři si k sobě vždycky bez obav pouštěli nedokonalé vyjádření a střelbu od boku. V žánru pro rychlé časy nechtějí čekat, až jejich tvar dozraje k něčemu elitisticky perfektnímu. Být trochu „blbý“ tu znamená nepřekrucovat přirozenost.

Dvě alba, která právě vyšla, patří k očekávaným událostem – pokud tak můžeme mluvit o hip hopu. Zároveň dobře dokumentují éru pozdního hiphopového věku v Čechách. Epilog místních „předsedů třídy“, Penerů strýčka Homeboye, si pohrává s hvězdným statusem tria a testuje, jak moc „big“ se tu ještě dá být – mimo jiné i spojením s Darou Rolins nebo Romanem Holým. A projekt Prago Union, který se čtyři roky odmlčel, přichází s osobní deskou bez hvězdných hostů, která je napěchovaná léta střádanými slovními hříčkami a obrazy. Dezorient Express patří k překvapením roku: až by člověk řekl, že by mohl mít sílu prolomit hradby ghetta a osvěžit iPody širokému publiku.

Ale to by dnes vydání alba muselo být větší událostí: co by mělo dřív sílu rozbušky, je na přesyceném a nepřehledném hudebním trhu odsouzeno k nenápadnějšímu osudu. Což album, které narapoval mluvčí bez zubů, vůbec nečiní slabším.

„Byl to bolestivej porod/ a plod má ještě mnoho chorob,/ ale co/ (…) vracím se jak Goro!“ Prago Union fungují v klasickém hiphopovém modu „meleme pantem nonstop, metou je co největší hustota gagů“, což by se nemuselo zdát jako ideální východisko – přinejmenším v době, která by proti všem křiklavým mediálním tlampačům mohla zkusit hledat kontrast.

Ale Kato to kupodivu ustojí: je živým důkazem, že vůbec není špatné vyjít z klišé, pokud máte dostatek talentu pojednat ho po svém. S permanentní mírnou sebeironií tu tedy líčí svůj svět třicátník, co je „zbouranej řadu let/ jak Berlínská zeď,/ takže kdo neviděl svět,/ šanci má právě teď: vyjíždí Dezorient expres!“ Richard Honzovič k tomu ze záznamu hlásí: „Nikomu nezastavujeme!“ a vzadu v nahrávce hučí oddílový pokřik: „Prago, pičo!“ Hiphopové bratrství Trocha historie. Kato (který si dřív říkal Deph) vydal s Prago Union v roce 2005 album HDP: rychle si vysloužilo prestiž čehosi extra, a přitom nevypadlo z „mainstreamové“ hiphopové scény, nevysloužilo si nálepku alternativců, jako mají třeba Slováci Karaoke Tundra a Peťo Tázok. Mírné překvapení způsobilo i to, že protagonista Kato takhle vyzrál poté, co v devadesátých letech působil v naivním Chaozzu, kapele nešťastného modelu „hip hop manažovaný velkou firmou a propagovaný Novou v hitparádě Eso“.

HDP bylo ještě albem, které neslo ve štítu hiphopové bratrství, to jest bylo plné hostů z Čech i zahraničí. Když se teď Kato vynořil po pětileté odmlce, nesl s sebou album bez jediného hostujícího rapera. Sám říká, že deska je příliš osobní a že hosty je třeba tahat do nahrávek, jen když to vyžaduje vnitřní logika písně. Pane jo, to jsou slova jak od muzikanta z nějakého normálního žánru!

„Život je to jediný, co tu není stálý, Einstein si to spočítal, ale nakreslil to Dalí!“ Český hip hop se s nesnesitelnou úporností drží egomaniackých výpovědí. Kato od téhle „povinné disciplíny“ vlastně neodchází, ale napěchoval ji tolika bizarními obrazy a odbočkami, že mu vlastně slouží jako věšák pro kupu jiných sdělení, plus nezávaznou, ale dost radostnou hru s jazykem („Hledám čísla, města, hesla, domy, jména,/ na zvoncích a po kapsách zas zbytky z kéra/ na pořádnej štrúdl,/ protože si z toho hledání už připadám jak Google“). Rekapituluje životní havárie a neutěšený stav účtu („u mýho konta/ zvolna roste fronta,/ exekutoři si mě podávaj jak jointa,/ full contact!“), snaží se vyznat ve světě, kde „už i ty boží mlýny/ melou občas pěkný píčoviny“, a někdy až nešťastně opisuje trable životních cest, kde není „po ruce žádnej kinedryl/ a o to víc bych blil“. Vyslechneme curriculum vitae chlapíka, jehož drsnost je někdy trochu schematická („znáš to, když se s posledním pivem nad ránem domů vracíš,/ spálenej jak kacíř,/ v kapse ani halíř/ a zhulils toho tolik, že div nekašleš hašiš“), ale i ty základní holedbací figury tu mají šmrnc: „Nic není jedno, ale jedno je jistý: naše úmysly byly vždycky na rozdíl od nás čistý. Dezorient expres!“

Bez ohledu na to, že texty alba jsou plodem hlavy evidentně otevřené, drží celou nahrávku nesmírně šťastně jiný rys: pocit, který můžeme mít z hlasu protagonisty. Kato má to štěstí, že působí, jako by všechno to mrmlání a láteření prováděl tak trochu mimochodem. Má naprosto antihrdinskou barvu hlasu – trochu Kačer Donald, trochu Jaroslav Moučka. Navíc během uplynulých, patrně divočejších let přišel o nemalou část chrupu, takže poněkud outsiderovsky šumluje. Jeho žánrová hra je pro domácí hip hop nepochybně zdravá: sice ho netáhne do futuristických nových končin, ale zato ukazuje, jak zatraceně dobrým řemeslem se dá naplnit jeho klasická podoba. A to nemluvíme o tom, že mluvčí je tu zároveň autorem (solidních, byť ne oslnivých) beatů. To pak v klidu může zarapovat o hiphopovém potěru, jehož snahu u mikrofonu srovnává s předcvičováním Olgy Šípkové.

Peneří pomsta Epilog Penerů strýčka Homeboye, který vyšel taky začátkem května, začíná pohřební řečí: „PSH byli mimořádná skupina, podobně jako Kamarádi táborových ohňů nebo Kreyson…“ Albem, jehož základním stylem je třaskavá pompéznost, se táhnou zmínky o tom, že trio Vladimir 518, Orion a Mike Trafik dobrovolně zaniká. Příčinou je nesnesitelnost poměrů v českém hip hopu: „My se stali nejlepším artiklem Made in Czech,/ postupně nás ale tahle scéna začla krutě srát,/ všichni se pomlouvaj, něco si podsouvaj, musej hrát,/ s klidným srdcem opouštíme tenhle bordel, kurva drát,/ třeba se prodejte, sežerte, poserte, jdeme dál.“ To je msta Penerů krutému světu, ale jak vyplývá z bookletu, je to jen hra a toto rozhodně není poslední album PSH.

Snad proto, že patří k „otcům zakladatelům“, zůstávají Peneři věrní jakémusi staroslavnému kánonu hip hopu. Jako v zrcadle se tu doplňují postoje „jsme nejlepší“ a „jiní jsou odpad“. Ještě docela dobře to dopadá, když se povede pár slov o vlastní významnosti: „Čechy jsou malý, sláva má svůj strop,/ Kaplický to poznal, nepostavil blob,/ my děláme hip hip zkurvenej hop,/ jsme legendární jako Tondy Panenky kop.“ Ale když se začnou Peneři ošklíbat (třeba nad Němci ve Všichni jsou už v Německu), působí to podivně: úmyslem asi byla bezhlavá legrace „padni komu padni“, ale kostrbaté vyprávění vede k tomu, že výsledkem je spíš xenofobie.

Pojď sem, kočičko, budu tvůj kapitán V tomhle smyslu mají PSH ukázkový přístup ke všemu, co se týká dívek a žen: „Jsi nejlepší, jsi jako my, jsi moje loď,/ budu tvůj kapitán, nasedám, no tak poď.“ Muži jsou kapitáni u kormidla a o svých kočičkách vědí, že „každý víkend odhodí masku ctnosti“. Tento materiál k potěše je pak (prostřednictvím Terezy Černochové) mezi mnoha mužskými hosty alba umístěn do role dekorace, která zpívá perly jako „jestli se vám kluci líbí, pojďte s náma, všichni šílí“, což zní jako sampl od Kroků Františka Janečka. Hrdinou jedné písně je „poslušný podpantoflák“, co se bojí ženy a „nikam nechodí, jenom na poštu“. Uf, to je obraz jako z nějaké staré televizní komedie s Menšíkem, taková legrace někoho zajímá?

Peneři vyznávají styl, ve kterém je přípustné rýmovat metanol – etanol. Ve srovnání s autorským přístupem Kata nemají šanci – jenže jejich publikum dost možná kašle na měřítka, která vyzdvihují dobré texty a smysl. Orion a spol. jsou představiteli věčné puberty hiphopové scény: radši křiklavá gesta než nic, v atmosféře fotbalového kotle si hrají na zdejší kingy a existuje publikum, které ta hra baví. Ze všech možných spolupracovníků si vyberou pro album ty, kteří působí jako značkové oblečení: Roman Holý, Dara Rolins, Ota Klempíř, Michael Viktořík.

Vždycky jsme měli lokální pophvězdy, které u nás měly silnou pozici a na mezinárodní scéně žádnou: od Vondráčkové po Chinaski. PSH, navenek tak jiní, patří do té linie. Žádný dezorient, tahle hudba nezpůsobí v nikom žádné otřesy a dezorientaci.

***

Projekt Prago Union, který se čtyři roky odmlčel, přichází s osobní deskou bez hvězdných hostů, která je napěchovaná léta střádanými slovními hříčkami a obrazy. Album rapera Kata Dezorient Express patří k překvapením roku.

Zdroj: lidovky.cz