News

Prašan, Yeti a J-Bell (Springbreak, Risoul, 17.4.)

Pozdě, ale přece. Nám trvalo dost dlouho, než jsme se vzpamatovali ze zážitku jménem Springbreak. Klukům organizátorům ještě dýl. A protože bez fotek by to nebyl žádnej report, dostáváme se k mejdanu Springbreak až teď. Že to ale byl mejdan velkolepej a záře jeho velkoleposti nebledne ani po měsíci, o tom po přečtení následujících řádek nezapochybuješ.
Vraťme se na úplnej začátek… Milý deníčku: je neděle 15.4. Právě jsme v Lucerna Music Baru dohráli „Bestiář“ na akci Nikdy není pozdě. Jako jediní jsme stylově přišli pozdě. Je 10 večer, rozjetí Private Collectiv hecují crowd „give it up people“, přeložím: „lidé, vzdejte to“ a my se rozcházíme do svých domovů. „Odjezd zítra na pohodu, až se vyspíme, ale nejpozději ve 12. Kdyby něco, voláme si.“
V úterý ráno nastává akce „kdyby něco“ a voláme si. Odjezd se lehce posouvá. To nic, máme před sebou brnkačku: 1.300 km po trase, co zabere lidových 15 hodin s jediným řidičem – mnou. Víš jak, do pohody. Brnkačka začíná velmi intenzivně brnkat na nervy. Šum vlastního krevního řečiště v uších střídá rezignace a smíření se smrtí na cestě, protože to tak asi má bejt. Jeden by nevěřil, jak rychle může být z napruženého cholerika odevzdaný flegmatik, sebevražedný melancholik, rozšafný sangvinik a zpět k hořící koudeli v řiti cholerikově… Je teprve 6, děsný dusno, ale vyrážíme vstříc nočnímu dobrodružství.
Když dáváme jídlo na poslední český pumpě, jsem jen unavenej. Když se kocháme Allianz arénou u Mnichova, chce se mi obyčejně spát. Když si v Rakousku kupuju jablečný džus s bublinkama za nekřesťanský peníz od nočního pumpaře, co před i po mém obsloužení háže systematicky výplatu do forbesu jako by to byla ta nejpřirozenější pracovní činnost obsluhy čerpací stanice, říkám si, že to bude dneska teda fakt dlouhý. Jsme v Itálii, polykám asi sedmou plechovku heráku, v uších mi teskně hučí Niagára, teskně hučí do noci. Mýtná brána je fajn, člověk se ujistí, že mu ještě fungujou nohy. Jsme u hranic s Francií a nohy už mi nefungujou. Když vystoupím z auta, nevím, kdo to jde, ani proč, ale nějak se pohybuju. Asi létající koberec. Řízení už je čistej autopilot. Jediný divný je, že zvládá i serpentýny. Kdybyste měli jakejkoli dotaz ohledně obskurních náboženských směrů jako scientologie nebo new age, neváhejte se na mě obrátit. Maro študuje na wikipedii šílený termíny jako jsou „Indygový děti“ a zatímco nám jedno spí na zadní sedačce se jako zázrakem držíme vzhůru a tím i naživu. Risoul Vars. Je to neuvěřitelný, ale jsme tu, i když sníh začíná tak kilák vzdušnou čarou kolmo nahoru. Povel od Ondry zná jasně „musíte nahoru, až úplně nahoru“. Jedem. Dochází nafta, ale to bude určitě už kousek. Není to kousek a na dvojku do šílenýho krpálu Pažoutski celkem papá. Zůstat viset v serpentýně pod vrcholem je báječná představa. Je po devátý ráno a silou vůle dojíždíme na místo. Čekali nás o pár hodin dříve, ale hlavně, že to čekání vydrželi. My, co máme místo nohou hoverboard z Návratu do budoucnosti proplujeme do pokoje a zemřeme bohatýrským spánkem spravedlivých.
O 3 hodiny později jdem s Marem prohrotit místní sjezdovky. Když se resort jmenuje Risoul Vars, je jasný, že to je var. Možná ještě částečně halucinuju z tý baječný výpravy sem, ale mám pocit, že líp jsem si ještě v životě nezajezdil. Stačej dvě hoďky a nejsem schopen zout botu ani chodit. To mám asi za tu nohavici.
Všechno je skvělý. Až na to, že nejde zamknout pokoj. Aha. Co na to správce? Přijde ve stavu 3 kusy člověka. Důležitě lomcuje klíčem v zámku. Nic. Všichni 3 fancouzský kucí se v lomcování vystřídají, aby zjistili, že: nic. Dlouhý vážný hypnotický pohled na zámek, závěrečná lomcovačka a… Nic. Hurá. Něco chtějí, jen to neumí říct řečí, které bychom rozuměli oba. Běžně mívám po kapsách víc nářadí, než správce, no na potvoru dneska ne. Co by tak mohl chtít? Francouzák? Asi ne. Hasák? Husák? Kurva… Nakonec si na ruku napíše OIL. Á, zmatení jazyků jak u Babylonské věže se konečně rozmotalo, jasně. Nemáme. Hmmm. Co s tím? „Tumorrró“ Výborný a dneska nám na koncert pošlou na pokoj Komysaře Rexe? Ne. Neudělaj asi nic. Nejdřív „imposíbl“ a pak „nou ingliš, sory, nou ingliš“. To není Jiříkovo, ale snad Fransoáovo vidění. Po dvacetinásobném kombu sérky „tumorrró“, „imposíbl“ a „nó ingliš“ jim to dochází. Jsme vážně v prdeli. A jelikož má Fransoá celou dobu klíč generál, kterým zamknout jde, tak nás pokoj prostě zamkne a až bude po konciku, zase nám ho odemkne. Skoro bezbolestná epizodní zápletka.
Večer koncik v baru La grotte du Yety a špetka toho družení, když je tu homie Philip TBC s Aničkou atd. Paráda. Technika odpovídá nadmořské výšce, ale nadšení překoná všechno. Mistr projekcí je do své věci zažranej jak šílenej varhaník. A kempaři Springbreaku vyhazujou zvířečinu – někdo z kopýtka, jiný vemínko, co kdo má. Kato si podmaňuje další publikum. Hajp jak blázen. Žerou to i Poláci. Dokonce jen tak, i bez posypový soli. „Nadživotní“ si Defski bohužel nepamatuje, ale Alimu letí nahoru pozdravy i tak. U východu z klubu potkávám J Bella… Jo, toho J.Bella. Toho J.Bella z Rapmasters. Halucinující abstinent je vzácnej úkaz. Foťte si mě a založte do herbáře. Správce nekecal, nevypek nás a pokoj odemyká. Úplnej happy end.
Středa je náš jediný den, který netrávíme víc v autě, než tady. Ve stavu unavený euforie „hřebík“ tělo vyplavuje nevím co, ale je to úplná nirvána. Někdo na kopci,
někdo v bazénu, ale konečně to celý dává aspoň trochu smysl. Felíme v base campu. Všechno je tak zostřený a intenzivní, jako bysme tu prožili tejden.
Čtvrtek ráno. Pomalu bysme měli balit. Snídaně se nepodává. Přes noc nakydalo asi 30 čísel prachu. A my bysme měli pomalu balit. Ještě pořád nemáme v nádrži žádnou naftu. Slovy žádnou naftu myslím stav ukazatele paliva „10 pod nulou“, tedy vážně Ž Á D N O U naftu. O tom, jestli síla vůle, co nás vytáhla sem nás dotáhne i pod kopec k benzínce Pažout důležitě mlčí. Kurva. To je den. Musel jsem provést něco hodně špatnýho, když se mi to takhle sečetlo. Srát krev. Jde se jezdit. Vykopem se nahoru po poledni a místo skvělýho prašanu jezdíme v kurva těžký bramborový kaši, ale stejně je to skvělý. Na sjezdovkách může trénovat Nikola Sudová jízdu v boulích, ale free ride je úžasnej. Teď ještě rychle nalejt trychtýřem z PETky kanystr nafty, co nám konečně dorazil a ve slabý 4 můžeme vyrazit damoj.
Zpátečních 1.300 km / 15 hodin uteklo mnohem líp a my, co jsme se neztratili u Milána, jsme dojeli v pátek ráno domů celkem v pohodě. Dost na to, abysme večer zase s hurónským hurá vyrazili na další koncik. Ujet během 3 a půl dne 2.600 km a strávit 30 hodin řízením je bobřík, kterého nedoporučuju lovit. I tak to stálo za to, Springbreak byl naprosto skvělej a doufám, že se na něj mrknem znovu, snad jen ve větším počtu řidičů, než 1.
Díky Ondrovi a partě za pozvání a za to, že vyřešili vše, co bylo potřeba, včetně doposlání zapomenutého zdroje od mixáku. A díky fans za podporu. Jste všude, od městských sklepů po alpské vrcholky, neuvěřitelný.