News

Ocelové město (Ponorka, Litvínov, 24.11.2012)

Litvínov za tmy je zážitek. I pro ty z nás, co to tu dobře znají a trefit sem, je pro ně, jak vyjetý koleje a co teprve pro ten zbytek? Kamkoliv jsme vyrazili s kapelou a míjeli obří fabriky a industriální zóny, ze kterejch nám padali brady, tam místní rodák Mrakofka jen pobaveně mávnul rukou „to je úplný hovno“. Když přijíždíme v sobotu 24.11. do Litvínova, tak ho chápem… Oproti tomuhle to všechno bylo úplný hovno. Jediný, co nechápem je, že tuhle chemičku mezi Mostem a Litvínovem už dávno nekoupil Halyvůd a všechny postapokaliptický lejna se netočí právě tady. Roboty ovládaná věznice? Těžební stanice na Marsu? Terminátor 5? Propletenec trubek bez zjevného významu krom vizuálního ohromení diváka? Záleží jen na vaší fantazii, protože co přesně se tady děje, asi stejně neví nikdo a Julek Verneovic by to zcenil nepochybně.
Jedeme trochu pozdě a pořadatel Eda začíná znít v telefonu lehce nesvůj „hele, přijedete dneska nebo ne?“ Jasně, že jo. Po Affrově orientačně nesmyslném manůvru, kdy si spletl Louny s Chomutovem, se akorát osádka sekla na úseku okolo Slanýho Lotouše, kterým jen na cestě „tam“ projela nakonec třikrát, a tak to halt trvá o něco déle. Nasátý atmoškou a smradem jsme ale konečně tu. Vyvěšte prapory, zase jednou jupí do světa.
Jakkoliv jsme byli varováni šéfem „je to děsně malinký“, je klub Ponorka parádní prostor a rozměrově tak akorát. Navíc zvukař s řídítkama pod nosem je frajer a na vše připravenej praktik (mixpult přikrytej bublinkovou fólií – prevenci proti polití pivem i s půlitrovým skleněným obalem jsem ještě neviděl) a dřevěný parket elektrizuje natěšeností. Není to náhoda, Litvínov zůstával jedním z mála fleků, kde Pragofka po vydání desky Dezorient Express na svém triumfálním tažení krajinou nehrála ještě ani jedinkrát.
Předkapelu jsme bohužel nestihli. Samozvaného konferenciéra večera a spontánní beatboxovou sérku zase bohužel ano. Představte si někoho, kdo naservíruje nejhorší frees, co jste v životě slyšeli „raz, dva, tři, čtyři, pět, my jsme z Prahy 5“ stylem „pět kilo sekaný“. Hladový dav navíc viděl, že chopit se majku je vlastně v kůlně a tak tu máme prvního beatboxera, trpícího totální arytmií. Nevadí mu, že pod ním jede na plný koule „Slam“ od Onyx, jeho do rytmu nenahodí stejně nic… Po jemné místní tortůře ale už Marowski zapojil svůj mišpult a Prago Union můžou konečně začít.
Parket se plní do posledního fleku, ruce letěj nahoru, aniž by je k tomu Kato musel hecovat a zbytek večera může vstoupit do legend. Nejen že lidi pařili a řvali jako by zítřka nebylo. Ale level zažrání do týhle kapely jako maj místňáci, co si maluje nehty Prago Union, vyrábí svoje vlastní trika a dokonce i boty? To jste opravdu nikde jinde zažít nemohli.
Podpisy, fotky, ale hlavně seriózní partie u fotbálku a někdy okolo čtvrtý ráno můžeme už počtvrtý projet Slaný Lotouš na cestě domů. Díky Edovi za odvahu, nervy, pozvání a přístup. Díky vám všem, co jste dorazili za nezapomenutelnej večer, díky skalní partě za to, že je skalní a díky Fodiga Arts za pěkný fotky. Vidíme se dřív jak za deset let. U ÍÍÍ.